Kousek před Strossmayerovo náměstím Olga Hepnarová vjela na chodník a následkem toho zemřelo osm lidí. Ona sama trvala na tom, že to byl čin úmyslný a plánovaný a že necítí lítost ani nic podobného. O necelé dva roky později, v březnu 1975, na popravišti pankrácké věznice Olga Hepnarová vydechne naposledy. Je složité v jejím činu hledat stopy lidskosti. Je neslušné vůči obětem a jejich pozůstalým hledat závan pochopení nad její duší. Je neobhajitelné pokusit se její duši obhájit. Přesto po přečtení knížky Oprátka za osm mrtvých (v novém vydání název Olga Hepnarová – Zabíjela, protože neuměla žít) hledám odpovědi na otázky, kterých se zbavit nemohu. Ta hlavní otázka zní: Byla Olga Hepnarová vraždící bestie, nebo oběť sebe sama? Mrtvým to život nevrátí, vyznění jejího činu to nezmění. Přesto mi to nedalo.
Číst výše uvedenou knihu není jednoduché. Prakticky od prvních stránek se setkáváme s člověkem, který nenávidí společnost jako takovou. Možná na tom mají vinu vnější vlivy, možná i vlivy rodiny. Je ale jasné, že Olga Hepnarová nikdy nebude patřit do společnosti. Na to je moc jiná, na to je moc divná a taky je na to moc tvrdohlavá. Její matka se ale úporně snaží o výchovu. Když to nejde po dobrém, prý to půjde po zlém – a posílá ji do psychiatrické léčebny v Opařanech. Pro dospívající dívku je zkušenost s tímto prostředím zásadní, a možná klíčová pro pozdější události. Matka Olgy snad věřila, že prostředí kázně Olgu navede do správných kolejí, ale pravděpodobně se stal pravý opak. „Olga se tam naučila i to, co neznala,“ dodala později její sestra Eva. Výpis z chorobopisu zní celkem výmluvně: „Vývoj se děl disharmonicky. Stálé konflikty doma i ve škole podpořily vývoj neurosy. Pod vlivem nevhodné společnosti se u děvčete projevily pubertální poruchy chování ve zvýšené míře“. Je tedy jasné, že vliv rodiny znásobil běžný pubertální odpor a patrně se i zaktivovala duševní nemoc. Z Opařan utekla. Problém byl pochopitelně v tom, že Olga neuznávala autoritu. Neexistovalo pro ni nic jako „automatická autorita“ – ani doma, ani ve škole, ani v zaměstnání.
A přitom studentka to mohla být úspěšná. Ráda se učila, ráda četla a poznávala nové neobjevené. Trpěla ovšem neduhem samouků: nesnesla, aby jí byl někdo učitelem, mentorem. Nevěřila, že jí chce někdo pomoct. Nevěřila, že to s ní někdo může myslet dobře. Pokud už s někým navázala intimnější vztah, narazila na nezájem. Byla opravdu podivná. Ve třinácti letech se pokusila o sebevraždu, spolykala prášky. Lidé, kteří s ní přišli do styku, vzpomínají, jak se stavěla do opozice téměř všemu a všem. Její nenávist k otci pak vyvrcholila požárem v Zábrodí, kde měli Hepnarovi venkovské bydlení. Požárem, který, jak jinak, založila cíleně a vědomě Olga.
Netrvalo dlouho a Olga se od rodiny odstěhovala. Hledala klidnější prostředí, ale toho se jí moc nedostalo. Chata v Olešku, kde hledala útočiště, nebyla vhodná pro bydlení. A ani okolí v Olešku se se svou novou sousedkou nezžilo. Olga navíc měla problémy v práci, kdy nestíhala jezdit včas.
A tak došlo v jejím životě – možná poprvé – k pozitivní změně. Její zaměstnavatel – podnik Pražské komunikace, ji nabídl umístění v ubytovně v Malešicích. Olga se tam přestěhovala, a z peněz získaných prodejem chatky v Olešku si pořídila trabant. Ale ani na ubytovně se jí nedařilo žít se spolubdlícími v souladu. Neměla na to prostě naturel a nemohla ani čekat, že její divné chování budou spoluložnice respektovat či snad omlouvat. Sporů přibývalo a odvraceli se od ní i ti, kteří se jí snažili pochopit a pomoct.
A v této době do jejího života vstupuje snad jediný člověk, který bude moct být právem považován za jejího přítele. Snad jediný člověk, kterému Olga věřila a kterého měla ráda, i když i mezi nimi docházelo k vyostřeným sporům. Miroslav. Miroslav ji bude milovat a podporovat nejen do posledních dnů, ale i daleko po nich. Miroslav byl v lecčems podobný a sám měl dost svých trablů. Trpěl psychickou poruchou, ale v Olze viděl to, co v ní nikdo jiný vidět nemohl: trpící bytost. Viděl její boj s vnitřní i vnější samotou. Viděl její zápasy se světem, který neuměla žít. A plánoval budoucnost mimo tuto společnost, plánoval odjet pryč z Prahy a pomoct Olze dostat se na lepší cestu.
Pozdě.
O životě osmi nevinných obětí už bylo dávno rozhodnuto. Půjčit si nákladní vůz byla triviální záležitost, stejně jako jeho řízení – vždyť Olga Hepnarová podobné vozidlo už v minulosti řídila. Zdá se, že nic už nezabrání tomu, co se stát musí. A přesto se správou osudu její čin o den odloží. Jaké náhody hrají v našich životech; jaké náhody určují, zda přežijeme, či nikoliv.
Okamžiků, které mohly odchýlit Olgu Hepnarovou od tragického konce její cesty, bylo několik. Stejně jako momentů, kdy si mohla společnost všimnout, kdo se v jejích řadách pohybuje. Při mém pátrání v tomto smutném příběhu jsem si často kladl otázku: Jak je možné, že nikdo nepoznal, že tato osoba má
problém? Co dělali psychologové a psychiatři, kteří se s ní dostali do profesního styku? A jak je možné, že v šedesátých letech nikdo nepoznal, že dítě vyrůstá v očividně ne ideální rodině?
Nechci tu obhajovat Olgu Hepnarovou a ani nechci hledat kladnější stránky její duše. Jen se mi nedaří oprostit se od smířlivějšího postoje. Národ ji zná jako brutální a chladnokrevnou vražedkyni – prosím, to ji nikdo neodpáře. Kdo ale hledal v jejím tmavém nitru stopy lidskosti? Pátral někdo po příčině toho, co se stalo? Pátral někdo po prvopočátku její šílenosti? Obvinil někdo otce a matku za to, jak se k Olze chovali?
Olga Hepnarová žila ve světě, který považovala za nepřátelský. Neviděla v něm téměř žádná pozitiva, neviděla žádné pomocné ruce, žádné ostrůvky jistoty. Měla za to, že svět se proti ní spiknul, že k lidem jako je ona se společnost chová pokrytecky a arogantně. Její pochroumaná duše neznala jinou cestu, než cestu pomsty. Byť pohnutky Olgy můžeme brát za více méně pochopitelné, kruté zúčtování s nevinnými je neodpustitelné. Roman Cílek v knize píše: „Nebyla šťastná, nemohla žít tak, jak po tom toužil, jak to chtěla. Zvolila tedy touhu zabíjet. Jak přehledné! Čemu by se ale podobal svět, kdybychom přijali tuto tezi jako univerzální recept k řešení svých problémů?“.
Olga Hepnarová do konce svého nedlouhého života hrála svou roli. Roli lhostejnosti a nadhledu. Mluvila o tom, že ráda přijme trest smrti a mluvila o něm jako o její spáse. Až když ji kat přivedl k oprátce – teprve tehdy ze své role vypadla. Olga Hepnarová byla popravena 12. března 1975 ve věznici na Pankráci. Z popravy měla šílený strach. Kladla fyzický odpor a nakonec musela být na popraviště dovlečena… Teprve tady jí asi došlo, že hra opravdu končí – a že ona, přes všechno sebeujišťování, vítězkou není.
Dura lex, sed lex!
Dovětek: Podle dnešních poznatků trpěla Olga Hepnarová autismem. V té době psychickou poruchou neznámou. Kdyby svůj čin provedla dnes, rozsudek by (pokud bychom akceptovali trest smrti) byl jiný. Patrně by také dnes mohla být porucha dříve rozpoznána a šlo by neštěstí předejít. Ovšem – to je jedno velké KDYBY a ještě větší MOŽNÁ.
