Změnu mého postoje způsobil Zdeněk Pohlreich, který se proti této praktice tvrdě postavil. „Já pro hosta udělám první poslední, chraň Pán Bůh.,“ řekl Pohlreich, „ale jednu jedinou věc si nepřeji, aby mi host určoval, za kolik bude konzumovat naše služby.“
Slova Zdeňka Pohlreicha ukazují dosud opomíjený úhel pohledu. Má zákazník v restauraci žádat něco zdarma? Není výsostným právem majitele restaurace určit si, za kolik a které služby bude nabízet? Nechtěl bych se dožít doby, kdy by zákazník k nám do knihkupectví přišel s tím, že tahle knížka je podle něj předražená a tedy má právo za ni zaplatit méně, než chceme my. Stejně tak bych se nechtěl dožít doby, kdy by boj proti této touze byl prezentován jako odírání zákazníka. Že to ženu do extrému? Jistě, že ano. Ale voda z kohoutku je typický příklad prvního krůčku, který může vést k nenapravitelným škodám.
Bohužel to ale svědčí o tom, jaké nároky si český spotřebitel klade. Nejsou to nároky na kvalitu, ale na cenu. Není to žádné nové zjištění – kvalita například uzenářských výrobků jde dlouhodobě v českých supermarketech dolů, aby se za nízkou cenu vyplatilo výrobek vyrábět. Spotřebitel nezkoumá, jaký dostane výrobek. Hlavně, že je ho za mrzký peníz co nejvíc. To samé platí v restauracích. Je nám podezřelé, když stojí jídlo víc než sto padesát korun. Ale není nám už podezřelé, vejde-li se třeba biftek pod stovku. Plesáme, jak tu mají levno – a neřešíme, co vlastně jíme.
Samozřejmě – ocením, bude-li nějaká restaurace ze své iniciativy nabízet třeba ke kávě skleničku vody zdarma, budu to považovat za vstřícné gesto. Dokud ale bude vytvářen tlak na provozovatele kaváren, cukráren a restaurací, bude to velmi zlé. Za celou vodní kampaní navíc stojí společnost Veolia – tedy firma, z jejichž trubek voda teče a která bojuje proti baleným minerálkám. Takže to, co se jeví jako boj o práva spotřebitele se posunuje do roviny obchodního boje. Když nedávno na toto téma vyšel článek v MF Dnes (ze kterého je i onen citovaný Pohlreichův výrok), hned vedle článku byla velká reklama na firmu Veolia.
Tato kampaň vlastně cílí na to samé, jako aktuálně ČSSD v boji proti třicetikorunovému poplatku u doktora. Tato kampaň útočí na základní lidský rys – chtít něco zadarmo. Dostáváme se ale do nové fáze. Dosud jsme byli rádi, když jsme někde něco zadarmo dostali. Teď to v restauracích začínáme tvrdě vyžadovat a když nám nevyhoví, budeme proti nim útočit a dělat mediální kampaně.
Proboha, kde to jsme?